Poslední loučení

Jedu metrem. Před pár stanicemi jsem se rozloučila s jednou ze svých nejbližších a nejmilejších kamarádek. Musely jsme se vidět, než se odstěhuju do kláštera. "Dáš mi víc?" To je otázka Milého, která mě provází a "provokuje" poslední měsíce. Vzdávám se svých kamarádů, rodiny, hor, výletů a hezkýho oblečení. 

Můj pokoj je ve zmatku. V rohu leží krabice sbalené do kláštera, ve skříni na jedné straně visí oblečení na rozdání a na druhé oblečení do kláštera. Je to zvláštní. Tolik tu nechávám a přesto mám v sobě pokoj a obrovskou radost z toho, co získávám. Je mi smutno, že opouštím svoje kamarády, ale naplňuje mě radost, že jim chci sloužit a být tu pro ně, i když se s nimi uvidím třeba až za pár let. Trávím čas s rodinou s myšlenkou, že zrovna onu činnost možná děláme naposledy, a přesto mám na tváři úsměv, protože mám rodinu, za kterou jsem vděčná. Vyzvedávám balík s novým oblečením a trošku se na sebe zlobím, že mi chudoba dělá problém už teď. Jedu domů a jsem šťastná, že jsem našla druhý domov, ve kterém jsem našla sestry, které se staly mou rodinou. Jdu spát a usínám s pocitem, že jsem našla poklad na poli a že jsem byla vyzbrojena mocí z výsosti, díky které říkám Ano, Pane.